Náhrada škody voči štátu: premlčanie: dobré mravy

Náhrada škody voči štátu sa podľa ustanovenia § 19 ods. 2 zák. č. 514/2003 Z.z. premlčuje v desaťročnej objektívnej premlčacej dobe, ktorej začiatok sa podľa výslovného znenia zákona počíta od doručenia (oznámenia) nezákonného rozhodnutia bez ohľadu nato, či počas tejto premlčacej doby už škoda vznikla, alebo nie. Akceptovanie takejto námietky premlčania zo strany súdu, pri premlčacej lehote, ktorá podľa výslovného znenia zákona neprihliada na vznik škody, je pre poškodeného zjavne nespravodlivé. Podstate problému som sa venoval v úvodnom článku k tejto problematike.

Voči takejto námietke premlčania uplatnenej zo strany štátu je možné sa v súdnom konaní brániť požiadavkou, aby súd pri rozhodovaní prihliadol na dobré mravy (§ 3 ods. 1 Občianskeho zákonníka) a aby výkon práva uplatniť premlčaciu námietku účastníkovi sporu (v tomto prípade štátu zastúpenému príslušným orgánom) nepriznal.

V rozsudku Najvyššieho súdu ČR sp. zn. 30 Cdo 2014/2013 zo dňa 18.3.2014, súd nepriznal právo namietnuť v takomto prípade premlčanie, pretože: „Skončila-li objektivní promlčecí doba dříve, než poškozený zjistil, že mu vznikla škoda v důsledku nezákonného rozhodnutí , bylo by odepření práva na náhradu škody v důsledku uplatnění námitky promlčení popřením základních mravních hodnot, k nimž se žalovaná (Česká republika) po roce 1989 přihlásila a porušením principů právního státu.“

Podstata žaloby bola založená na týchto dôvodoch: „Výše uvedené částky se žalobkyně domáhala z titulu náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku chybného rozhodnutí pozemkového úřadu, jímž byla dne 17. 11. 1992 schválena dohoda o vydání pozemku mezi jejím otcem jakožto osobou oprávněnou ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a Státním statkem Lochovice jako osobou povinnou. Žalobkyně se stala vlastnicí uvedeného pozemku po smrti svého otce (8. 4. 2001). Rozhodnutí o schválení dohody o vydání nemovitosti bylo podle žalobkyně nezákonné, neboť vycházelo z nesprávných údajů v evidenci nemovitostí, v níž nebylo zaznamenáno, že pozemek je ve vlastnictví fyzických osob (potomků M. a M. S.). V důsledku toho tak na základě rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody byl v katastru proveden duplicitní zápis vlastnického práva k dotčenému pozemku. Uvedené fyzické osoby pak na základě žaloby o určení vlastnického práva dosáhly určení svého výlučného vlastnického práva k dotčenému pozemku. Žalobkyni tak vznikla škoda, neboť byla zbavena možnosti domáhat se vydání náhradního pozemku nebo finanční náhrady za nevydaný pozemek.“

V odôvodnení Najvyšší súd ČR podrobnejšie objasnil dôvody rozhodnutia takto: Nicméně je nezpochybnitelné, že v daném případě uplynula objektivní promlčecí doba ve smyslu § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb., neboť rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody o vydání pozemku bylo vydáno dne 17. 11. 1992 a nabylo právní moci dne 7. 12. 1992. Nejpozději k tomuto datu muselo být toto rozhodnutí osobě poškozené (právnímu předchůdci žalobkyně) doručeno. Objektivní promlčecí doba ve smyslu výše citovaného ustanovení, která plyne bez ohledu na plynutí subjektivní promlčecí doby, by tak uplynula nejpozději dne 7. 12. 2002. V tomto ohledu však – s poukazem na okolnosti tohoto případu – je třeba uzavřít, že námitka promlčení vznesená žalovanou byla vznesena v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, a též v časopise Právní rozhledy č. 12/2002; a dále rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002; ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99; ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000; ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 484/99; ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/1999).
V souzeném případě jsou takové výjimečné okolnosti dány. Objektivní promlčecí doba skončila dříve, než žalobkyni počala běžet subjektivní promlčecí doba, jinými slovy řečeno, dříve, než vůbec měla možnost shledat, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí a že v jeho důsledku vznikla škoda. Nadto žalovaná prostřednictvím svých orgánů a institucí způsobila, že rozhodnutí, na základě něhož měl být dotčený pozemek vydán právnímu předchůdci žalobkyně, nemělo žádné účinky. Takto vzniklou situaci nemohla žalobkyně, ani její právní předchůdce žádným legálním způsobem zvrátit (viz výše). Mimo to je třeba zdůraznit, že žalovaná přijala zákon č. 229/1991 Sb., na jehož základě mělo dojít k vydání pozemku právnímu předchůdci žalobkyně (či v případě jeho nevydání poskytnutí příslušné náhrady) za účelem zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 (viz preambule k zákonu č. 229/1991 Sb.). Zproštění se odpovědnosti za dodržení této povinnosti v důsledku vlastního neřádného postupu či nesprávného rozhodnutí a v návaznosti na to uplatnění námitky promlčení by bylo popřením nejen základních mravních hodnot, k nimž se žalovaná (Česká republika) po roce 1989 přihlásila (viz např. preambule k Ústavě České republiky), ale  i porušením principů materiálního právního státu, na nichž spočívá náš právní řád.“

Na Slovensku možno poukázať na uznesenie 1 MCdo 7/2014 zo dňa 27.1.2016, ktoré tiež rieši otázku odopretia práva vzniesť námietku premlčania v konaní o náhradu škody voči štátu vzniknutej v dôsledku trestného konania vedeného proti poškodenému. V uvedenom konaní odoprel uplatniť námietku premlčania účastníkovi konania cez korektív (rozumej: „opravný, nápravný prostriedok“) dobrých mravov súd prvého stupňa, ktoré rozhodnutie odvolací súd potvrdil. Najvyšší súd SR v prípade tohto rozhodnutia však mimoriadne dovolanie voči rozhodnutiu odvolacieho súdu len odmietol, čo znamená, že sám po stránke hmotného práva v Občianskom zákonníku (kde sú obsiahnuté ustanovenia o dobrých mravoch) neskúmal otázku oprávnenosti uplatnenia korektívu dobrých mravov. Preto je toto rozhodnutie obmedzene použiteľné, keďže ide len o posudzovanie uvedenej otázky (dobrých mravov vo vzťahu k námietke premlčania) krajským súdom. Použité argumenty sú však akceptovateľné a logické.

Žalobkyňa sa žalobou doručenou Okresnému súdu Košice II dňa 28. októbra 2011 domáhala, aby súd uložil žalovanej povinnosť zaplatiť jej náhradu škody titulom zodpovednosti štátu za škodu, a to 4 193,25 € z dôvodu trov obhajoby v trestnom konaní vedenom na Krajskom súde v Košiciach pod sp. zn. 1 T 29/00 a 100 000 € z dôvodu náhrady nemajetkovej ujmy všetko spolu s náhradou trov konania.
V rozhodnutí súd uviedol tieto dôvody: „Okresný súd Košice II (ďalej len „súd prvého stupňa“) rozsudkom z 24. októbra 2012 č. k. 36 C 132/2011-79 s ohľadom na dodržanie zásady hospodárnosti občianskeho súdneho konania rozhodol o základe uplatneného nároku tak, že základ nároku žalobkyne je opodstatnený. Súd prvého stupňa vychádzal z toho, že žalobkyňa sa v konaní domáhala voči štátu náhrady škody spôsobenej pri výkone verejnej moci [§ 3 ods. 1 zákona č. 514/2003 Z.z. o zodpovednosti za škodu spôsobenú pri výkone verejnej moci (ďalej len ‚zákon č. 514/2003 Z.z.‘)]. Výsledkami vykonaného dokazovania mal preukázané, že voči žalobkyni bolo ‚dlhodobo‘ vedené trestné konanie, pričom ako sa neskôr ukázalo, tak bola nevinná, pretože bola spod obžaloby oslobodená. Za nezákonné označil uznesenie o začatí trestného stíhania a v odôvodnení skonštatoval, že uznesenie o začatí trestného stíhania a vznesení obvinenia bolo žalobkyni oznámené 24. mája 2000 a k právoplatnému oslobodeniu žalobkyne spod obžaloby pre trestný čin zneužívania právomoci verejného činiteľa došlo 27. mája 2009 na základe rozsudku Krajského súdu v Košiciach z 26. októbra 2006 pod sp. zn. 1 T 29/00 a ďalej, že žalobkyňa v uvedenom konaní za účelom zabezpečenia ochrany svojich práv nechala sa zastúpiť advokátom, ktorému zaplatila 29. októbra 2010 za svoje zastupovanie 4 193,25 €. Dospel k názoru, že nárok žalobkyne je potrebné posudzovať podľa zákona č. 514/2003 Z.z., lebo prevažná časť konania bola vedená a konanie bolo skončené za účinnosti tohto zákona a základ nároku je daný (§ 6 zákona č. 514/2003 Z.z.). V tejto súvislosti poukázal na § 18 ods. 1 zákona č. 514/2003 Z.z. a skutočnosť, že platný Trestný zákon a ani Trestný poriadok nerieši nároky obvineného, resp. obžalovaného na nahradenie jeho trov pre prípad, že bude spod obžaloby oslobodený.
Na odvolanie žalovanej Krajský súd v Košiciach (ďalej len ‚odvolací súd‘) rozsudkom z 30. januára 2014 sp. zn. 3 Co 58/2013 rozsudok súdu prvého stupňa potvrdil. Vec prejednal bez nariadenia pojednávania (§ 214 ods. 2 O.s.p.) v rozsahu vyplývajúcom z § 212 ods. 1, 3 O.s.p. a zistil, že sú dané dôvody pre potvrdenie rozhodnutia súdu prvého stupňa aj keď súd aplikoval nesprávny právny predpis, pretože jeho závery vyjadrené v odôvodnení rozsudku sú použiteľné aj v prípade aplikácie ustanovení zákona č. 58/1969 Zb. Za nedôvodnú označil odvolaciu námietku žalovanej, podľa ktorej uznesenie o vznesení obvinenia nie je možné považovať za nezákonné rozhodnutie. Podľa názoru odvolacieho súdu s odkazom na stabilnú judikatúru Najvyššieho súdu Slovenskej republiky (R 70/1994) a neskôr podporenú súčasnou judikatúrou vo vzťahu k zodpovednosti štátu podľa zákona č. 514/2003 Z.z. (napr. uznesenie sp. zn. 4 M Cdo 15/2009, sp. zn. 4 Cdo 183/2009) dospel k právnemu záveru, že ak došlo k zastaveniu trestného stíhania alebo k oslobodeniu spod obžaloby je treba s prihliadnutím na konkrétne okolnosti a dôvody vychádzať z toho, že občan čin nespáchal, a že trestné stíhanie nemalo byť proti nemu začaté; nárok na náhradu škody spôsobenej začatím trestného stíhania sa preto posudzuje ako nárok na náhradu škody spôsobenej nezákonným rozhodnutím; rozhodujúcim meradlom opodstatnenosti (zákonnosti) začatia a vedenia trestného stíhania je neskorší výsledok. Námietku premlčania nároku vyhodnotil ako nedôvodnú. Uviedol, že trestné konanie trvalo viac ako deväť rokov, žalobkyni za danej situácie zostal na uplatnenie jej nároku v rámci desaťročnej objektívnej premlčacej doby necelý rok. Dĺžku trvania trestného stíhania, ktoré žalobkyňa nedokázala ovplyvniť, posúdil ako situáciu výnimočnú a dospel k záveru, že ak žalobkyňa v zásade nezavinila márne uplynutie premlčacej doby a zánik nároku v dôsledku uplynutia premlčacej doby, uplatnenie námietky by bolo pre ňu neprimerane tvrdým postihom. Vznesenie námietky premlčania podľa odvolacieho súdu treba preto považovať za výkon práva, ktorý je v rozpore s dobrými mravmi a preto tu je dôvod na námietku premlčania neprihliadnuť.“

Z citovaných rozhodnutí vyplýva, že proti námietke premlčania vznesenej zo strany štátu pri uplatňovaní nároku na náhradu škody sa možno úspešne brániť aj v prípade, ak uplynula objektívna desaťročná premlčacia doba, avšak počiatok plynutia tejto premlčacej doby nebol stanovený na základe toho, že škoda aj vznikla, ale len formálne od doručenia nezákonného rozhodnutia. Nevýhodou horeuvedeného riešenia poskytnutí ochrany cez  inštitút dobrých mravov je, že ho nemožno použiť plošne, na všetky rovnaké, či podobné prípady náhrady škody, ale obrana vo forme použitia dobrých mravov proti námietke premlčania sa bude posudzovať konajúcim súdom vždy len v konkrétnej veci a v prebiehajúcom konaní. Súd potom vždy každú takúto vec individuálne posúdi a rozhodne, či uplatnená námietka premlčania je dôvodná a akceptuje ju, alebo prihliadne na to, že uplatnenie námietky premlčania voči nároku na náhradu škody je v rozpore s dobrými mravmi a uplatňovaný nárok na náhradu škody (pri splnení všetkých podmienok na náhradu škody) prizná. Takýto postup však žalobcovi (poškodenému) nedáva žiadnu istotu, že spor vyhrá, pretože nemôže predvídať, ako sa súd k otázke premlčania a námietke premlčania v konkrétnej veci postaví.

V ČR túto otázku Najvyšší súd vyriešil záväzne pre všetky podobné prípady a vo svojom veľkom senáte prijal rozhodnutie, ktoré otázku počítania začiatku premlčania rieši odlišne od doslovného znenia zákona a ako jednu z podmienok na začatie plynutia objektívnej premlčacej doby ustanovuje aj vznik škody, nielen doručenie nezákonného rozhodnutia.