Náhrada škody voči štátu: premlčanie: iný výklad ustanovenia o začiatku plynutia premlčacej doby

Veľký senát Českej republiky vydal dňa 12.4.2017 rozhodnutie sp. zn. 31 Cdo 4835/2014, ktorým vyjadril pre súdy v ČR záväzný výklad ustanovenia o začiatku plynutia objektívnej premlčacej doby a to ako podľa zákona č. 58/1969 Zb., tak aj podľa zákona č. 82/1998 Sb. Tento výklad je však vzhľadom na zhodné znenia ustanovení o premlčacej dobe v právnych predpisoch o náhrade škody voči štátu použiteľný (z hľadiska logiky, nie záväznosti) aj u nás (popis problematiky nájdete v základnom článku o objektívnej premlčacej doby pri náhrade škody voči štátu).

Podľa znenia tohto rozhodnutia, Okolnost rozhodná pro počátek objektivní promlčecí lhůty v nynějším pojetí zahrnuje nejen doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí, ale i vznik škody samé. V některých případech to nevyhnutelně povede ke snížení právní jistoty (potenciálního) dlužníka, to jest státu, neboť práva poškozených na náhradu újmy se promlčí později (než by tomu bylo při čistě jazykovém výkladu). Avšak lze-li legitimně požadovat, aby obdobný přístup strpěly subjekty soukromoprávních vztahů posuzovaných podle občanského zákoníku z roku 1964, pak tím spíše lze totéž požadovat po státu, který se sám přijetím Listiny a rozhodných zákonů zavázal, že bude újmu vznikající v důsledku nezákonných rozhodnutí nahrazovat.“

Dôvody, ktoré k tomuto záveru Najvyšší súd ČR viedli, vysvetlil takto: „V důvodové zprávě k zákonu č. 58/1969 Sb. je k promlčecí lhůtě uvedeno: ‚V otázce, zda právo na náhradu škody má být podrobeno režimu promlčení či režimu prekluze, dává navržený zákon přednost institutu promlčení. Nelze přehlédnout, že navržený zákon je v tomto směru doplněním občanského zákoníku, který ve všech ostatních případech práv na náhradu škody počítá toliko s jejich promlčením a nikoli s prekluzí znamenající zánik práva, není-li včas uplatněno. Pokud jde o promlčení práva na náhradu škody podle první části první hlavy, upravuje navržený zákon subjektivní a objektivní promlčecí dobu, přičemž – na rozdíl od občanského zákoníku – stanoví ve všech případech (ne tedy jen u škody způsobené úmyslně) desetiletou dobu promlčecí, kterou považuje za přiměřenou vzhledem k podmínkám, za kterých může být toto právo uplatněno. Zásada, že při škodě způsobené na zdraví objektivní doba promlčecí nepřichází vůbec v úvahu, byla zachována.‘
V důvodové zprávě k zákonu č. 82/1998 Sb. je k objektivní promlčecí lhůtě uvedeno: „Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit nejdéle do deseti let od okamžiku, kdy bylo doručeno nezákonné rozhodnutí. Tato objektivní promlčecí doba odpovídá promlčecí době stanovené občanským zákoníkem pro nárok na náhradu škody, jež byla způsobena úmyslně.“
U obou úprav objektivní promlčecí lhůty je tedy patrná inspirace úpravou v zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, konkrétně v jeho § 106 odst. 2.
Nejvyšší soud proto považuje za potřebné vycházet při výkladu ustanovení o běhu objektivní promlčecí lhůty pro právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ze své existující judikatury k běhu objektivní promlčecí lhůty stanovené v § 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. Podle uvedeného ustanovení začíná objektivní promlčecí, slovy zákona, ‚doba‘ běžet od události, z níž vznikla škoda, neboli od škodní události.
Tato škodní událost ve smyslu § 106 odst. 2 obč. zák. zahrnuje nejen protiprávní úkon či zákonem zvlášť kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samé (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 1990, sp. zn. 1 Cz 20/90, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněný pod číslem 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Uvedený výklad pojmu událost, z níž škoda vznikla, Nejvyšší soud odůvodnil tím, že ‚kdybychom … ztotožnili událost, z níž škoda vznikla, pouze s protiprávním úkonem či událostí, vyvolávající škodu (protiprávní stav), … mohla by promlčecí doba začít běžet dříve, než vznikla škoda, škoda by mohla vzniknout až po uplynutí objektivní promlčecí doby, nebo by nemusela vzniknout vůbec. Takový výklad je proto nepřijatelný‘ (srov. rozhodnutí sp. zn. 1 Cz 20/90, citované výše, dále též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2423/2006 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 446/2012). Nejvyšší soud tedy již při tvorbě judikatury k ustanovení § 106 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb. vycházel z obdobných východisek, jako v nyní posuzovaném případě (srov. odst. 41 výše).
Správnost uvedené judikatury Nejvyššího soudu potvrzuje i další vývoj. Judikatorní výklad ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. účinného do konce roku 2013 totiž přejala i nová právní úprava, kterou přinesl občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014. Ten v ustanovení § 636 připíná počátek objektivní promlčecí lhůty u nároků na náhradu škody nebo jiné újmy ke dni, kdy škoda nebo újma vznikla. Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku k tomu uvádí, že je nevhodné, aby právní úprava umožňovala promlčet právo na náhradu škody i dříve, než škoda vznikne. Takové pojetí podle důvodové zprávy ‚odporuje ústavně garantovanému právu na soudní ochranu‘. Stejný názor zastává i odborná veřejnost, komentář k § 636 nového občanského zákoníku označuje za nesprávnou koncepci, podle které se poškozenému může jeho právo promlčet ‚dříve, než měl objektivní možnost se o škodě vůbec dozvědět (neboť ta ještě nevznikla)‘ – srov.v bodu 42. citovaný komentář.
Obdobným způsobem jako § 106 odst. 2 obč. zák. je podle Nejvyššího soudu nutno aplikovat i § 22 odst. 2 zákona č. 58/1969 Sb. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu se tak odchyluje od dosavadního rozhodování projeveného v rozsudku ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3266/2008, a dospěl k závěru, že ‚doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí, kterým byla způsobena škoda‘ v uvedeném ustanovení zahrnuje i vznik škody samé, neboť jen tak se právo na náhradu škody nepromlčí v důsledku uplynutí objektivní promlčecí lhůty dříve, než škoda vůbec vznikne.
Účel, kterému objektivní promlčecí lhůty slouží, přitom bude naplněn – objektivní promlčecí lhůta bude bránit existenci dlouho trvajících právních povinností vymahatelných soudně bez možnosti obrany námitkou promlčení. Okolnost rozhodná pro počátek objektivní promlčecí lhůty však bude v nynějším pojetí zahrnovat nejen doručení (oznámení) nezákonného rozhodnutí, ale i vznik škody samé. V některých případech to nevyhnutelně povede ke snížení právní jistoty (potenciálního) dlužníka, to jest státu, neboť práva poškozených na náhradu újmy se promlčí později (než by tomu bylo při čistě jazykovém výkladu). Avšak lze-li legitimně požadovat, aby obdobný přístup strpěly subjekty soukromoprávních vztahů posuzovaných podle občanského zákoníku z roku 1964, pak tím spíše lze totéž požadovat po státu, který se sám přijetím Listiny a rozhodných zákonů zavázal, že bude újmu vznikající v důsledku nezákonných rozhodnutí nahrazovat.“